Nejlepší kamarádka.

27. října 2012 v 19:39 | Natka)) |  Nat)* píše...
Čauves! Chci se omluvit,ale vzhledem k spousty věcím ve škole, do toho trénování, prostě nemám čas. Nebudu to okecávat, asi to všichni znáte. Mrkající
Vlastně, za ty dva měsíce se toho stalo neuvěřitelně moc. Nekomentuju školu, ale spíš moje kamarádství s člověkem, kterej mi byl tak neuvěřitelně blízkej. A jedním mávnutím ho prostě dokážete ztratit. Vlastně, ono se neříká nadarmo "1 špatný slovo, 1 špatnej okamžik, 1 špatná vteřina a všechno je v háji". Jooo.. Každej má svýho nejlepšího kamaráda,ne? Jasně, občas se pohádáte, ale u holek to bývá většinou tak,že se za chvíli usmíříme. Teda pokud to neni nějaký vážnější. Se svým nejlepším přítelem chcete být pořád, trávit s ním každou volnou chvíli, máte spolu hrozně moc zážitků, probíráte osobní věci, svěřujete se, probíráte kterej kluk se vám aktuálně líbí, co byste na něm láskou nejradši sežraly.. Společný přespávačky, společný kecy, shody, názory...
pokračování v CČ.


Vždycky jsem si myslela, že jí nikdy neztratím. Říkala jsem si, vždyť jsme jako dvojčata,nikdy se nemůžeme rozejít. Jenže bum. Začlo to tím, že jsme spolu prostě byly furt. A já vím, byla to má chyba,nejspíš. Prostě mi to začlo lízt už na nervy. Každý slovo, každej pohyb, zkrátka a dobře všechno. Myslela jsem si, že když si dáme týdenní pauzu, vše se vrátí do normálu a obě si odpočinem. Jenže ono ne. Zklamalo mě to. Neuvěřitelně. Bylo mi ze sebe zle, že si nekodážu vlastně ani udržet nejlepší kamarádku. Holku, kterou jsem měla ze všech svých kamarádek prostě uplně nejradši. Ikdyž to doma měla jiný, oba rodiče byli spolu a moji ne, vždycky jsem jí mohla říct moje trápení a ona mě vždy obejmula, dala mi pusu na tvář nebo brečela semnou. Věděla jsem, že zrovna jí můžu říct všechno. Další ze skvělých věcí bylo i to, že jsme se viděly 4x týdně, jen na gymnastice. Dva roky jsme spolu dělaly podiovky, a loni jsme se takhle moc sbližily. Byly jsme nadšený, když jsme obě v druhý sezóně dělaly volný sestavy, že spolu budeme jezdit na závody. Největší nadšenost. Vždycky,když jsme přišly na trénink, hned jsme si řekly,co bylo ve škole, jak to momentálně probíhá s tím klukem, kterej se nám líbí apod. Vlastně,když nám trenérky řekly, že my s Aničkou se rozdělíme, neuvěřitelně jsem brečela. Proboha,vždyť jsme byly jak dvě spřízněný duše! Těšila jsem se na soustředění, kdy budeme aspoň ten týden pospolu. Jenže tam se to všechno změnilo. Asi mi přeskočilo, nebo nevim. Tak jo, do konce srpna jsme se nebavily. Vůbec. Bylo září, furt nic. Maximálně jedno AHOJ na uvítanou a pak nic. Žádný obejmutí. Každá jsme měly jinou podiovku, a já se začla bavit s někym jiným od nás. Tu holku ráda mám,taky hrozně moc, ale nikdy to nebude jako Anča. Byl konec září a já se s Aničkou furt nebavila. Brečela jsem ,každej večer. Nikdy jsem nebrečela tak moc kvůli kámošce. Představa, že jsem jí ztratila svojí blbostí, mě ničila. Jenže komu se máš svěřit.. Kámošce, která tě má za nejlepší, ty jí skoro taky,a ona nechce,abych se vrátila k Aničce? Tak tý to rozhodně říkat nebudu. Ve škole? Tam mám svýho nejlepšího kámoše Vojtu, to byl jedinej člověk, kterýmu jsem to mohla říct. Jenže ten mi s tím nepomůže. Užírala jsem se sama sebou. Polovina října, furt nic. Tak jsme šly spolu s Aničkou z tréninku, povídaly si o tom všem,ale nic se nevyřešilo. Bylo mi hrozně. Už jsem s tím chtěla něco dělat, jenže co... Asi to chtělo jenom čas. Konec října, a my se díkybohu bavíme. Stejně,asi bych se šla zahrabat,kdybych jí ztratila uplně. Stačily mi dva měsíce a začínala jsem být zoufalá.
Přísahám bohu, že ať mě bude srát jakkoliv, a já věřim, že nebude, tak radši si to nechám pro sebe, protože tohle už opakovat nikdy nechci. A vy to nikdy nechtějte zažít, s člověkem,kterýho máte neuvěřitelně rádi.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama